Boxer (1968) od Bohumil Zemánek; Fotografie od Jindřich Nosek, CC BY-SA 4.0.

Dne 21. srpna 1968 přepadly statisíce vojáků Sovětského svazu a dalších členů Varšavského paktu Československo. Jejich cílem bylo zmařit probíhající politickou liberalizaci, označovanou jako Pražské jaro. To se jim skutečně podařilo a Sovětský svaz de facto kontroloval zemi až do roku 1989.

„Žili jsme za ostnatými dráty a dvojitým ocelovým plotem, ohraničujícím zemi nikoho“, říká editor Wikipedie Jindřich Nosek. „Vojáci, kteří hlídali hranici s kalašnikovy a psy, měli zabránit útěku lidí ze země, nikoli vniknutí nějakého hypotetického nepřítele. Naše soukromé aktivity sledovala tajná policie a široká síť policejních informátorů. Někteří z mých přátel byli vyslýcháni nebo vězněni.“

Invaze ukončila výstavy a přístup k západnímu umění, se  kterým se Nosek a celá jeho generace právě začala silně identifikovat. „Všichni byli ovlivněni kulturou hippies“, říká. „Dlouhé vlasy, alkohol, volná láska, silná opozice k vládnoucí “elitě“ a pacifismus, ale téměř žádné drogy. Poslouchali jsme západní hudbu a četli západní literaturu.

Jeho zkušenost s tímto kulturním prostředím, včetně umění, které bylo později zakázáno, v něm vypěstovala celoživotní vztah k výtvarnému umění, literatuře, divadlu, filmu, hudbě a architektuře.

Nosek začal studovat na Karlově Univerzitě roku 1969, krátce po Sovětské invazi. Kapesné získával na různých brigádách a často si za ně kupoval knihy o výtvarném umění v tehdy jediné pražské prodejně zahraniční literatury. Na neoficiálních výstavách se seznamoval se současným uměním. Postupně se seznámil s mnoha mladými výtvarníky a začínajícími spisovateli, kteří se snažili tvořit i v tomto umrtvujícím politickém klimatu.

Nosek ukončil doktorské studium obecné biologie koncem 70. let a později pracoval jako biochemik. Krátce před Sametovou revolucí v roce 1989, která vrátila do země demokracii, zastával funkci předsedy kulturní komise v Ústavu molekulární genetiky ČSAV, kde byl tehdy zaměstnán. V 90. letech byl také členem kulturní komise na radnici Prahy 7.

Nosek začal psát pro Wikipedii roku 2011, krátce po nedobrovolném odchodu do důchodu. Předchozí časově náročná zaměstnání neponechávala mnoho volného času na drobné koníčky ani na celoživotní zaujetí jiným oborem. „V okamžiku hluboké osobní krize“, říká, „se Wikipedie pro mne stala záchranným člunem.“ Sáhl po ní poté, co internetové vyhledávání různých jmen výtvarníků v jeho soukromé sbírce, vesměs zakladatelů českého moderního umění 60. let, skončilo neúspěšně. Ukázal se tak volný prostor, který mohl a chtěl zaplnit. „Wikipedie se stala primárním zdrojem informací, proto jsem cítil nesmírnou zodpovědnost za kvalitu svých příspěvků,“ říká. Přesto se do toho pustil; jeho první článek, založený v říjnu 2011, byl o Janu Hladíkovi, který je v současnosti známý ve světě svým portrétem sochaře Alberta Giacomettiho.

Nedlouho poté Nosek založil projekt Knihovna umění, který měl rozšířit množství článků o českém výtvarném umění  a zároveň usilovat o profesionální úroveň textů. Je obtížné toho dosáhnout, přiznává. „Vytvoření nového článku o výtvarníkovi či výtvarném díle často znamená kromě studia literatury v knihovnách rovněž návštěvy výstav nebo ateliérů výtvarníků a představuje také hodně chození. Mnoho wikipedistů většinou tak rozsáhlému shromažďování podkladů nemůže věnovat tolik času. Vedle toho je naší trvalou snahou zapojit do psaní článků studenty dějin umění nebo podpořit jiné editory, aby psali o výtvarném umění.“

O svých důvodech pro založení projektu Knihovna umění nám Nosek prozradil:

Osobně jsem se zajímal zejména o generaci výtvarníků ze 60. let 20. století. Ti se stali mezinárodně známými a na zahraničních výstavách sklízeli různá ocenění. Od poloviny 60. let přijížděli do Prahy historikové umění a galeristé ze západní Evropy a USA a navštěvovali jejich ateliéry. Po sovětské invazi roku 1968 někteří výtvarníci odešli do exilu a ti, kteří zůstali doma, byli pronásledováni a nesměli vystavovat ve státem kontrolovaných galeriích. Někteří se nedožili konce komunistického režimu v roce 1989.

Když mne napadlo založit projekt Knihovna umění, uvědomoval jsem si, že čas rychle běží. Tito autoři byli vesměs lidé kolem sedmdesátky nebo starší a chtěl jsem také pořídit jejich fotografické portréty dříve než bude pozdě. Původně se jednalo o méně náročný projekt, ale brzy jsem zjistil, že ve Wikipedii chybějí tisíce jmen významných českých výtvarníků. S nápadem pojmout celou věc velkoryseji přišla Terezie Zemánková, která studovala na Sorbonně a získala doktorát z kulturologie v Praze a patřila mezi mé přátele. Ona iniciovala občanské sdružení profesionálních historiků umění, galeristů a fotografů ArtLib.cz a umožnila tak žádat o grantovou podporu na Ministerstvu kultury. Já jsem pak založil stránky projektu ve Wikipedii s úmyslem přilákat více editorů a nalézt přispěvatele mezi studenty, seniory nebo laickými zájemci o umění.

 
Během času se projekt stále více zaměřuje na získání digitálních reprodukcí českého umění (a portréty výtvarníků) pro globální server Wikimedia Commons, kde je uložena většina fotografií použitých ve Wikipedii. „Fotografie ilustrující dílo umělce jsou zjevně mnohem důležitější než samotný popis“, říká a zdůvodňuje proč vynakládá energii na „časově náročné a často i marné snahy získat nebo naskenovat fotografie a zároveň k nim opatřit veškerá potřebná povolení umělců, jejich dědiců nebo majitelů autorských práv.“

Jako výsledek všech, kdo se podílejí na projektu Knihovna umění, jsou nyní v sesterském projektu (Art Library Project) na Wikimedia Commons uloženy stovky portrétů,  a obrazy a sochy více než stovky umělců. Významný podíl fotografií pochází ze sbírek šesti různých institucí v České republice, se kterými se Nosek dohodl na oficiální spolupráci. Ačkoli tyto instituce mají pověst konzervativních ochránců svých sbírek, jejich ochota se zvýšila poté, co se podařilo dohodnout s Národní galerií, která spravuje největší a nejvýznamnější sbírky umění v České republice. „Od okamžiku, kdy Národní galerie začala spolupracovat s projektem a poskytla vysoce kvalitní fotografie významných děl ve své sbírce“, říká, „bylo mnohem snazší žádat i jiné galerie o fotografie sbírkových předmětů nebo získat povolení a pořídit naše vlastní fotografie s profesionálním vybavením přímo v expozicích.“

Díla zveřejněná nyní na Wikimedia Commons zahrnují např:

Ed Erhart, Senior Editorial Associate, Communications
Wikimedia Foundation